Pokud jde o výrobu pancéřových prvků, měla k tomu průmyslová Belgie obrovské kapacity a před 1. světovou válkou zde byly vyprodukovány stovky věží.
Před 2. světovou válkou bylo v nových opevněních pouze 12 kusů otočných věží, zato však proběhla modernizace a přezbrojení 86 starších věží, což je v historii
ojedinělá akce. Jak moderní, tak modernizované věže se zapojily do bojů v květnu 1940 a mnoho z nich byla vyřazeno.
Švýcarsko se v 19. století potýkalo s ekonomickými problémy a tak nebyla tehdější opevnění nijak velkorysá. Přesto zde bylo vybudováno několik
pancéřových fortů, pro něž byly dělostřelecké věže zakoupeny u proslulé německé zbrojovky Gruson. Další vlna osazování věži začala v roce 1939,
přičemž se jednalo o věže výhradně domáci výroby. Nakonec bylo osazeno moderních 22 věží pro 10,5 cm kanóny a také dvě věže pro 15,5 cm
kanóny, které se sice vyznačovaly bezkonkurenčními technickými parametry, ale též neúměrnými pořizovacími náklady.
Přehled francouzských dělostřeleckých věží z období před 1. světovou válkou
V letech 1876 až 1914 bylo na francouzských fortech, případně i menších objektech, instalováno celkem 105 dělostřeleckých věží. Ve srovnání se všemi dalšími zeměmi, které masivně používaly věže, tedy Německem, Itálií, Rakousko-Uherskem, Belgií a Rumunskem, se u většiny typů jednalo o věže modernější, mohutnější a podstatně odolnější. Dokonce ani Maginotova linie, kde bylo osazeno 72 dělostřeleckých věží, tuto etapu francouzské pevnostní výstavby nepředstihla. Přibližně třetina věží se dochovala a většinu z nich lze shlédnout.
Nizozemsko vybudovalo před 1. světovou válkou řadu moderních fortů. I když samo nebylo producentem
pancéřových věží, vybavilo je poměrně velkým počtem dělostřeleckých věží, zakoupených u německé firmy Gruson. Ve většině
případů se sice jednalo o nejmenší věže pro 5,7 cm kanóny, které sloužily pouze pro blízkou obranu, na pobřežních
fortech, jejíchž úkolem byl i boj s nepřítelskými válečnými loděmi, se však objevily i věže pro těžká děla.
Malé, neboli pěchotní tvrze v Alpách představují zajímavou směs různých konstrukčních řešení a jsou umístěny v nejrůznějších
terénních poměrech od roviny po téměř svislé skalní stěny. Specifická je také jejich výzbroj, která je poměrně slabá, zato však
zahrnuje některé zbraně a pancéřové prvky, které se v jiných objektech, stavěných pod vedením CORF, vůbec nevyskytují.
Opevnění, chránící katowickou průmyslovou aglomeraci, se skládají přiblížně ze stovky těžkých objektů,
doplněných objekty lehkými a klamnými. Linie byla vybudována mezi lety 1933-39 a tvoří ji především skupiny
objektů, soustředěných kolem důležitých vyvýšenin. Těsně před vypuknutím druhé
světové války byla na obou křídlech prodloužena, aby bylo znesnadněno její obejití. Naprostá většina objektů se
dochvala v dobrém stavu.
Přehled dělostřeleckých věží německého opevnění (před 1. sv. válkou)
Zatímco v meziválečném období Němci na vnitrozemských opevněních pravděpodobně neosadili ani jednu otočnou dělostřeleckou věž, před 1. světovou válkou jich instalovali poměrně velké množství. Většinu z nich tvořily věže Schumanovy konstrukce, které byly v době vypuknutí války poněkud zastaralé. Kromě několika uzávěrových objektů a pevnosti Toruň, byly věže použity především v pevnostech Diedenhofen (Thionville) a Méty.
Otočné dělostřelecké věže, jakožto nejsložitější, nejodolnější a také nejnákladnější součást
moderních pevnostních systému, vyvíjela v období mezi světovými válkami řada zamí. Pouze ve Francii
však bylo nasazení těchto zbraní skutečně masové. Prakticky všechny tyto věže se dochovaly
a většina z nich je bez problémů přístupná.